Červenec 2008

Komixové vtipy

24. července 2008 v 18:40 | Robbie |  HA HA HA
Nazdar nazdar:-) Tak se hlásím, abych se znovu rozloučil. Jedem s kámošem na čtrnáct dnů na tábor a hrooozně se těším, i když už jsem na to asi kapku velkej a i když mě teď v břichu točí s tím mlíkem, co sem vypil, cestovní horečka:-) Dám vám sem pár kreslených ftipků, aby bylo aspoň nějak veselo, když už jsou ty prázdniny a není hezky. Taky přihazuju příslib tropických veder, které jsem zařídil, když jedem na tábor a které mají začít už tuhle sobotu:-) Tak se mějte krásně, opatrujte se. A za dva týdny čau.

Italský slovníček

19. července 2008 v 0:58 | Robbie |  Moje výplody
Ač jsem se snažil sebevíc, tohle se mi už do předchozích dvou článků nevešlo kvůli omezení blog.cz, takže je to tu samostaně, trochu vytržené ze souvislostí.
Tak tedy..ehm...slavnostně představuju:
Robbieho italsko-český slovníček
Vydáno v Brně 18.7.2008, jestli se nepletu
Věnováno Jessice
Culo [kůlo] - prdel (naučili mě to i slušně, ale to už jsem zapomněl:-O)
Culo frenetico [kůlo frenetíko] - bláznivá prdel
Buonasera [nepamatuju siL] - Dobrý večer
Ciao![čáo] - Ahoj! (při pozdravu i při loučení)
Arrivederci [arivederči] - Nashledanou
Bon Giorno [bonžorno] - Dobrý den (oni často ale I cizím lidem říkaj ahoj, což je úplně skvělý:-)
picco [pičo] - šílený
bambina [bambína] - dítě

Italské prázdniny (1. část)

19. července 2008 v 0:44 | Robbie |  Moje výplody
Letos jsme na dovolenou vyrazili jenom o tři čtvrtě hodiny později, než bylo v plánu, což je výkon hodný naší rodinné Guinessovy knihy rekordů. Tisíc kilometrů cesty dá zabrat hlavně zadkům a co vám budu povídat, prostorný auto vám vůbec nepomůže, když máte dva metry:-) pět odpoledne jsme dorazili do sympatickýho lázeňskýho městečka kousek od italské Pisy. Městská zástavba tu sestávala pouze ze tří typů budov. Malé, nenápadné hotýlky tu byly jeden vedle druhýho vyrovnaný v palmový aleji a zhruba za každým třetím v řadě stálo kadeřnictví. Za každým pátým jste pak našli kavárnu nebo pizzerii. To bylo všechno. Náš hotýlek byl uvnitř mnohem prostornější a luxusnější, než se zvnějšku zdál. Trochu mi tedy připomínal kouzelný stan z Harryho Pottera a marně jsem se snažil najít chybu na dokonalé koupelně v našem pokojíčku.
Další den ráno jsme vstali nad poměry brzy. (Nebojte se, v žádném případě to nebylo dobrovolně…chraň Bůh:-) Museli jsem pouze stihnout trajekt, nic poetičtějšího v tom nebylo. Personál, trousící se po ránu do práce, nám dokonce přichystal snídani, třebaže oficiálně se švédské stoly prostíraly až za dvě hodiny. Ospalá servírka nemohla uvěřit, že po ránu nepijem caupucino. (No, jsou ti Češi prostě divní, že?:-) ) Sbalili jsem si našich hodně moc švestek a postupovali dál do sto kilometrů vzdáleného Livorna, už zdaleka ne tak pěkného města, z jehož gigantického přístavu nám frčel trajekt na Sardinii. Když jsme v záplavě moderních titaniců konečně našli toho správného drobečka (měl asi 260 m), už skoro zvedal kotvy. Ani jsem si ho nestihl zvenku moc prohlídnout, ale garáž podobná parkovišti u hypermarketu mluvila za vše. Na palubě to pak vypadalo asi jako ve velikým zábavním komplexu. Mimo herní automaty, obchody s oblečením, bazén (vypuštěnýL nebo veliký heliport tam bylo k vidění spousta individuí. Počínaje vychrtlým klučinou se šampónkovským růžovým tričkem zastrčeným v pionýrských kraťáscích, který se celou cestu bavil tím, že se zoufale snažil udržet si svůj účes v silném protivětru, přes postaršího pána s vykloněnou hlavou a ústy dokořán bezostyšně podřimujícím v jedné z restaurací (měli jste viděl, jak se na něj tvářila chudák jeho drahná polovička) konče tmavovlasým týpkem v černých brýlích, tmavě modrém tričku s Bartem Simpsonem, tříčtvrťácích a vysokých kompletně růžových!! converskách. No…vypadalo to přinejmenším originálně a možná, že kdyby mi to někdo jen vyprávěl, považoval bych to za extravagantní, ale vzhledem k tomu, že jsem tenhle zločin proti módě viděl na vlastní oči, nevím, jestli u toho prvního a posledního člověka mám pochybovat o sexuální orientaci nebo o psyhycké labilitě…. Na druhou stranu, nechci být tak kritickej, prostě mi to přišlo hodně divný, ale proti gustu žádný dišputát… víte coJ Víc mě vyděsilo (kašlu na gusto), když jsem tam také poprvé spatřil takový ty plastový či gumový barevný pantofle s kruhovýma dírkama, které se v Česku pomalu ale jistě šíří jako nevkusná nákaza. Ke svému zděšení jsem později zjistil, že s s nimi v Itálii, zemi designu a módy, doslova roztrhl pytel. Kruci, tak nakonec jsem zločin proti módě asi já, protože to nechápu anebo už v Itálii vážně neví, co by vymysleli. Každopádně se teď nemůžu rozhodnout, jestli je horší tohle nebo ponožky v sandálech.
Cesta trajektem trvala sedm hodiny (v cestovce nám vtipně tvrdili, že to bude 5 hodin) a upluli jsme necelých tři sta kilometrů, což byla moje nejdelší cesta po vodě, nepočítám-li osmihodinový závod na lodičkách na orlické přehradě, na kterej díky tomu, že jsem neměl čas ani vychcat se, doteď vzpomínám ve velmi nevábném světle stejně jako na všechny moje ostatní závody na lodičkách.
Když jsme se probojovali ven z garáže obřího trajektu, mohli jsme si ho konečně pořádně prohlédnout. Ani z nějakých 150 metrů se nevešel do objektivu, nemehlo jedno přerostlý:-)
Pak následovalo hádejte co. Další cesta! Jak jinak:-( Tentokráte to byla cesta nehostinnou krajinou a ještě nehostinějšími silničkami, které nás s neochotou dovedly do 70 kilometrů vzdálené destinace, kde jsme to konečně zapíchli. Šlo o olympijské městečko z roku 1964 předělané na velikánský komplex apartmánů a soukromých vil. Ubytování bylo docela fajn. Tradičně jsem se nevešel na postel, ale na to už jsem zvyklý od té doby, co jsem na jednom táboře ve čtrnácti spal na pokoji s bandou o čtyři roky mladších dětí, neboť jsem se nevešel do stanů, kde spali moji vrstevníci.
Hned první večer jsem šli ocheckovat moře. Krásná dlouhá, "tlustá" pláž pár desítek metrů od našeho apartmánu mi připomínala dávnou dovolenou do Dánska. Jediný rozdíl byl v tom, že tady bylo asi o dvacet stupňů tepleji. Heč peč…prostě paráda. Brácha neodolal a skočil do vody v trenkách. Taťka ve slipech… Já jsem se k tomuhle excesu nechtěl snížit, i když jsem si připadal poněkud pozadu:-)
Další den jsme už vyrazili do moře všichni. Na obloze ani mráček, na hladině ani...no…ehm….zdálo se, že jsme s bráchou a s taťkou byly jediní z celé pláže komu metrový vlny nevadily. Celkově bylo u moře málo lidí, odhodlal jsem se tedy vzít si takový ty slipovitý přilíhavý plavky, které - přestože v nich vyniká jediná vypracovaná část mého hubeného těla - zadek:-D - nerad nosím, protože mi připadaj hrozně out. Na druhou stranu, bílý trojúhelník na opáleném těle vypadá mnohem líp, než bílý obdélník, který vzniká díky kraťasům a to je taky důvod, proč je nosím:-)ú
Večer přijel můj nejlepší kámoš s rodinou, takže další den jsem řádili v moři čtyři (brácha, já, kámoš a jeho sestřička). Vlny byly ještě víc hardcore než předchozí den a když jsem stál po kolena ve vodě, často byly větší, než já:-) Dalo se v té vodě dělat strašná spousta věcí, jen ne plavat:-O Skákali jsme šipky skrz vlny, proskakovali vlnami, nechávali se jimi smést a unést až na písek (to byla docela masáž…písek jsme pak měli v puse, uších i v podšívce plavek:-) nebo naopak snažit se vlny ustát. Nejlepší jízda byla na člunu a na matračce (Oboje jsme ke všeobecné radosti zničili hned druhý den). Prostě…kam se hrabou aquaparky!:-) Pokud si chtěl člověk zaplavat, byl na druhé straně komplexu prakticky prázdný olympijský bazén i s hudbou a lehátkama, takže no problemo (jen se tam v tom vedru dobatolit, že:-)
Večer jsme se dívali na přehrávači kámošova taťka na film Firewall. Bylo to celý v angličtině, takže jsem nerozuměl všemu, ale myslím, že snad právě jen díky té angličtině mělo smysl se na to dívat. Nebylo to sice špatný, ale říkal jsem si, že když jste u moře, tak je skoro škoda trávit čas průměrnými americkými thrillery.
Tenhle odstavec měl začínat slovy třetí den, ale možná by bylo lepší začít slovy další, co si pamatuju bylo… Tak tedy: Další, co si pamatuju bylo, že jsme byli (mohlo to snad být třetí den:-) na výletě v městečku Castello Sardo (sardinský hrad), kde se vypínala docela monumentální stavbička s krásným výhledem. Možná to bylo to vedro, ale moc si toho nepamatuju. Spíš jen takové záblesky typu: "Nad hlavou nám letí racek,brácha křičí: "Foť to!"… Ukazuju na žlutého Mini Cuppera: "Takový si koupím, až budu velkej. Budu muset odmontovat přední sedačky a řídit ze zadních, abych se tam vešel"... Mamka si v jednom obchůdku kupuje krásnou utěrku s mapou Sardinie, zatímco já si prohlížím trička s vtipnejma italskejma nápisama a snažim se je přeluštit, všichni dostáváme od milé prodavačky karamelový bombóny. A tak dále…
Pamatuju si i druhej výlet a nepamatuju se, kam že to byloJ Taky nějaký městečko. Utkvělo mi v hlavě, že mi bylo příšerný vedro a že jsem zjistil, jak blbě umím jíst pizzu z ubrousku… Mamka si tam chtěla koupit klobouček a ptala se na můj názor. Řekl jsem, že je trochu jako zahradnickej klobouček, čímž jsem nechtěně zapříčinil, že se mamka už o žádný další klobouček nepokusila a nosila svou kšiltovku, kterou nemá rádaL… Podívali jsme se tam na jednu pláž, kde jezdili takoví ti surfaři na obřích vlnách. Úplně, jak z obrázku z Kalifornie.
Po večerech jsme si buď po tmě povídali venku na malé kamenné zídce nebo chodili večerní zábavní programy. Poprvé jsem na takový program šli snad třetí den. Měla být diskotéka, takže jsme si s kámošem připadali trochu rozpačitě, když jsme přišli a spatřili na pódiu veliký houf maličkých dětí tancujícíh na hudbu a lá Tom a Jerry v rytmu disko a před nimi na plastových sedačkách početné publikum. Koupili jsme si tedy takovou zvláštní zmrzlinu (naprosto boží záležitost, kterou bych přirovnal zmrzlinové formě medovníku:-), sedli si a pozorovali úsměvné vystoupení. Dětem předtancovávalo pár animátorů v černých kalhotách, tričkách s oranžovým ornamentem a bílých hoperských botaskách a byla mezi nimi i jedna hrozně pěkná Italka, asi vůbec první opravdu hezká Italka, kterou jsem na na té dovolené viděl. Chvilku jsme ji s kámošem okukovali a komentovali, ale netrvalo dlouho a mnohem víc nás zaujala jiná slečinka. Taky animátora. Byla mnohem menší, na první pohled ne tak atraktivní, ale rozhodně nešlo říct, že by bylo nevýrazná. V životě jsem totiž neviděl někoho, kdo by tancoval takhle úžasně. Nedělala žádný piruetky a uplý ksichty, jak baletky na špičkách, prostě normálně trsala. Ale tak neuvěřitelně přirozeně a abych tak řekl…ehm..svůdně:-) Jeden, odhadem desetiletý, prostorově náročný klučina, který v první řadě tanečníků nadšeně napodoboval její ladný pohyby se k ní po každý písničce šťastně přivinul a pohazoval na publikum radostný pohledy. Nevím proč, ale bylo v tom jejich obejmutí něco hrozně legračního a roztomilýho. Asi ta fantastická bezprostřednost, která v něm byla, přestože se očividně neznali a taky to, jak ten klučina byl celej pryč z toho, že ho odejmula aspoň o tři roky starší holkaJ
Zatímco jsem se snažil přijít na kloub splachování italskému záchodu, skončili děti s pařbou a moderátor programu začal s nějakou soutěží, jejíž poenta zřejmě spočívala v tom, že lidičkové z obecenstva vykřikovali jména slavných hudebníků a skupin začínajících na zadané písmeno. Pán, který vypadal úplně jako Luis De Funes vyhrál veliký zmrzlinový pohár.
Pak se animátoři rozprchli do publika a začali ze židlí tahat nedobrovolné dobrovolníky pro další soutěž. Zdálo se, že se zaměřili na sympatické šedesátníky, jelikož na pódiu se po chvilce postrkování a hecování ukázala řádka postarších italských elegánů s rozpačitými úsměvy. Všichni obdrželi klobouk, židli a cigaretu a sedli si do řady naproti publiku čelem k moderátorovi, který si přinesl stejné náčiníčko. Soutěž spočívala v tom, že moderátor si postupně nasazoval a sundával klobouk, sedal a vstával a dával a vytahoval z pusy cigaretu. Soutěžící měli s těmito věcmi dělat v co nejrychlejším čase přesný opak. Kdo to popletl nebo kdo měl jako poslední klobouk, cigaretu a svůj zadek na správném místě, vypadl.
Po soutěži moderátor začal představovat jednotlivé animátory. Každý z nich měl exotické jméno a krátkou řeč. Pochopili jsme akorát, že naše favoritka se jmenuje Jessica a dělá choreografku. Když mluvila, pořád jako by tancovala. Přitom to vůbec nevypadalo blbě. Podobnou pohybovou hyperaktivitou "trpělo" i pár dalších animátorů (jeden jakoby k mikrofonu doskákal a když řečnil, trochu jako by rapoval a kupodivu to vypadalo hrozně stylově), ale na Jessicu a její charisma neměl prostě nikdo Tongue out
Další den byly vlny trochu menší, než předchozí dny, ale měly jeden novej trik v rukávu. Zpětnej tah… To jsme ale nevěděli. S vítězným zadostiučiněním, že jsem konečně zvítězili nad mořem, jsme doplavali asi padesát metrů od břehu a dělali blbosti ve vlnách. Po té, co brácha na jednom "vlnisku" odlítl dvacet metrů i s matračkou (druhou, zatím nerozbitou) a já jsem byl pěnícím monstrem (prostě vlnou:-) zákeřně potopen pod hladinu tak, že jsem se pěkných pár vteřin nebyl schopen vynořit, jsme usoudili, že máme dost a začali jsem plavat ke břehu. Ouha. Tady byl kámen úrazu. Vlny měly z nějakého důvodu jakýsi spodní proud a poté, co tě odhodili pět metrů vpřed, tě právě síla tohohle spodního zpětnýho proudu poslala volky nevolky zase hezky pět metrů zpátky. Dokonce snad víc, než pět metrů, protože ač jsme plavali naplno, hodnou chvíli přetrvával pocit, že plaveme na místě.
Dobře! Dobře! Nebudu lhát. Nebylo to tak velký drama, jaký z něho dělala starostlivá Mamka, když jsme se konečně zmožení dostali na břeh, ale byla to docela zabíračka a hlavně trochu šok, když jsme zjistili, že nás to rozbouřené moře nějak nechce pustit.
Dál už jsme se tedy zdržovali pokorně jen pár metrů od břehu a konečně nám taky docvaklo, proč je moře téměř prázdné.
Další den vlny slábly, a tak jsme byli nuceni hledat si nové, poslušné typy zábav. Lovili jsme mušle (měli jsme jich strašně moc, při odjezdu jsem ale já (šikula) převrátil kufr, takže nevím, kolik jich máme teď:-O ) a jezdili na prkně. Strejda měl totiž jednak surfa malýho polystyrenovýho na ty vlny a jednak velkýho doopravdickýho. S tím velkým byla řuchna jako blázen. Nikdo z nás kromě strejdy se na něm sice nebyl sto svést, ale alespoň jsme zkoušeli, jak dlouho zvládneme na surfu stát, než spadneme. (Já jsem zkoušel jen do té doby, dokud jsem z něj nesletěl placákem:-) Dále jsme jezdili čtyři na jedné matračce (ano, zničili jsme i tu druhou:-D). Také jsme položili mého bráchu na surf a roztlačili ho na jedné vlně (už vážně byly menší vlny, jinak by to byla vražda:-) načeš dojel neuvěřitelných padesát metrů a skončil na pláži pod mamčiným slunečníkem:-) To byla jízda!!! Zkoušeli jsme to s většími i menšími úspěchy všichni, nikdo jsme už ale nechytli tak přesnej odraz a dobrou vlnu jako brácha. Druhý nejefektnější výkon zaznamenal kámoš, který si lehl krapet moc dopředu. Vlna ho obrátila, zapíchla surf špičkou do hladiny, kámoš ze surfu sjel, jak na skluzavce po břichu a surf ho přiklopil.
Při lovu mušlí se mi také omylem povedlo probudit dvaceticentimetrovou rybu dřímající v písku, když jsem po ní chmátl v domnění, že jde o nějakou zrezivělou mušli či co:-) (Jo, dobře, vím, že mušle rezivět nemůžou). Ryba se lekla, já jsem se lekl. Oba jsme uplavali. To samé se mi přihodilo asi o pět minut později, tentokráte s malým rejnokem.
Večer jsme skoukli další movie. Lákavej název to mělo. Deja Vu. A zážitek stokrát lepší, než Firewall. Měli jsme to zas celý v angličtině nebo spíš v "američtině" a nebýt těch anglickejch titulků, tak Denzelovi Washingtnovi rozumím jenom Okay a Thatˇs right. Film to ale byl senzační. Zítra (19.7.08) to budou dávat v 19:55 na HBO 2, kdybyste se chtěli mrknout…Repríza je taky 29. 7. 2008 v 18:00 a 30. 7. 2008 v 13:30, opět na HBO 2.

Italské prázdniny (část 2.)

19. července 2008 v 0:38 | Robbie |  Moje výplody
Poslední večer, kdy jsme tam byli všichni společně (známí odjížděli o den dřív), jsme se šli podívat na Jessicu.
Sedli jsme si do řady co možná nejblíže k pódiu (takže skoro dozadu, bylo totiž plno) a čekali, co se bude dít. Ze zákulisí se vyvalila oblaka dýmu a zpoza závěsu vykodrcal na dřevěném koníkovi jeden z animátorů převlečený za prince. Začala pohádka. Pomyslel jsem si, že italské děti mívají zřejmě večerníček trochu později, protože bylo asi jedenáct hodin večer. Tou dobou už jsem si ale dávno italštinu oblíbil a prostě jsem jen tak seděl, poslouchal, díval se a bavilo mě to, i když jsem vůbec nevěděl, o co jde. Řekl bych, že to bylo buď dojemný a nebo tam ten princ vykládal o sexu nebo tak něco, protože se nikdo nesmál, ale všichni dávali hroznej pozor. Jenom my s kámošem jsme to trochu kazili, protože komentovat všechno kolem, když vám nikdo nerozumí, je neodolatelná zábava. Trpělivě jsme čekali na Jessicu. Místo ní se objevil polonahej moderátor v elasťácích (zřejmě hrál kouzelného skřítka, protože vůbec nemluvil, jen luskal prsty a přitrouble se křenil), což pro nás bylo jisté zklamání, nakonec se ale Jessica přece jen objevila. Celá pohádka totiž byla protkaná tanečními vystoupeními. Tancovali i na pár mejch oblíbenejch písniček jako třeba By The Way od Red Hotů nebo Better In Time od Leony Lewis a snad v životě mě nikdy tolik nebavilo koukat, jak někdo tancuje. Bože…ten zadek:-P
Když pohádka skončila, poctivě jsme zatleskali a šli si znovu koupit zmraženej medovník (měl jsem peníze na medovník pro mě, kámoše i pro bráchu jen díky tomu, že jsem šetřil na rakouskejch záchodech:-) Toho večera se mi jenom potvrdilo, že Italové jsou hrozně milí a přátelští. Často vás zdraví, i když jsou cizí. V životě mě nepozdravilo nebo nezamávalo na mě tolik cizích holek jako za tenhle týden. A asi právě díky těm milejm lidem byla Itálie první cizí země, ve který jsem si vážně říkal, že bych tu možná i chtěl bydlet.
Potom se na pódiu začalo znovu něco dít. Animátoři začali předtancovávat houfu Italů, tak jsem kámoše téměř násilím dotáhl do první řady, která už byla volná, abychom konečně viděli naši hvězdu v akci zblízka:-P Skoro jsme se ani nestihli usadit, přišla jiná animátorka a pobídla nás, ať jdem taky tancovat. Už jsem se dlouho neztrapnil, řekl jsem si. Vzala mě za ruku a dovedla do houfu. Kámoš mě zradil. Zůstal sedět. Zjistil jsem, že se nacházím na pódiu společně s asi patnácti vytancovanejma holkama, dvěma kluky a jedním pánem, kterej sdílel jako jediný moje problémy. Totiž, že všichni až na nás dva ten tanec už uměli předtímJ Animátoři jen ukazovali směr, kterým se zrovna tancovalo. Takže jsem se křečovitě usmíval, jakože mě to baví a snažil si namluvit, že jsem v pohodě a že mi to půjde aniž by ze mě ukápla kapka potu (měl jsem na sobě první den svoje oblíbený tričko:-) Nakonec jsem měl pocit, že mi to docela de, akorát jsem hrozně jako opilej:-) Po pěti písničkách jsem to přece jen radši vzdal a šel si sednout. Kámoš nikde. Pomyslel jsem si, že už ho ten cirkus nebavil a šel spát, ale v tu chvíli se objevil vedle mě. Řekl, že jsem byl dost trapnej a že jestli nepůjdem tancovat až začne normální diskotéka. Naštval jsem se, přestože jsem mu byl vděčnej za upřímný zhodnocení a prohlásil jsem, že mi jeden trapas stačil a že měl jít ztrapnit se se mnou. Pokrčil rameny a obhajoval se tím, že prý věděl, že ten tanec neumí a že jim to nechtěl kazit. Přišlo mi, že se ve skutečnosti spíš jen styděl, protože on umí tancovat dobře a navíc nikdo z nás nevěděl, o co půjde, poněvadž neumíme italsky, ale nechal sem to být. Nechtěl jsem být domýšlivej. Když já jsem počítal, že půjde se mnou a on mě v tom nechal samotného…tsss.
Pak začala opravdu normální diskotéka. Když kámoš uznal, že měl jít se mnou, uznal jsem i já, že bychom teď měli jít na parket, když si můžem normálně zatancovat. Nakonec jsem ho musel ještě přemlouvat, abychom šli, protože se mu nezdálo, že se tam všichni víceméně znají a mohou si povídat zato my jsme se svou češtinou kapku out. Taky jsem měl dost obavy, aby se na nás nedívali ti Italové blbě, i když jsem věděl, že je to nesmysl. Vždycky, když se stydím, řeknu si, že žijeme jen jednou a ono to někdy pomůže. Vždycky, když potřebuju něco překonat a ono to nejde, vzpomenu si na svoji oblíbenou písničku od Nicelanda, kde zpívá: "Just play little more, just try little harder" a ono to občas zabere. (Třeba když se mi nechce do studený vody:-)
Hned, co jsme vlezli na parket, začali se k nám Italové postupně hrnout. Nejdřív přišel Francessko, z ničeho nic mě vzal a zatáhl za Jessicou (ne že bych si stěžoval, ale to je tak nápadný když se mi někdo líbí?). Jessica mě vzala kolem ramen a chvíli jsme si zatancovali. Měl jsem z toho hroznou radost, ale připadal jsem si zároveň trapně, protože mě svíral pocit, že to snad vypadá jakobych Francesska prosil, aby mi domluvil taneček s Jessicou. Než jsem stihl zčervenat nebo si říct, že žijeme jen jednou, začal jsem si radši znovu povídat s Francesskem, čehož jsem pak zalitoval, pač Jessica chtěla tancovat, a tak odešla. Po chvíli se to kolem nás začalo kupit. Přihrnul se charismatický tlouštík Antonio a začal nám lámanou angličtinou vysvětlovat, že je z Neapole a miluje pizzu. Pak se objevily dvě černošky, který se furt překřikovaly a snažily se nám něco povědět, ale dohromady sem toho moc nerozuměl. Byla s něma hrozná sranda. Jednu chvíli kolem nás bylo asi deset Italů a skoro každej se nám snažil něco říct. Někteří uměli anglicky docela dobře a mimo jiný jsme řešili například italský sprostý slova:-) Moc si toho nepamatuju, ale mohl bych shrnout, co jsem se naučil a nezapomněl: Tak tedy…ehm…slavnostně představuji: toto (Robbieho italsko-český slovníček, který se do tohoto článku nevešel z technických důvodů:-)
Dozvěděli jsme se také, že v Itálii mají hlavní prázdniny tři měsíce (pfff:-(), že ve škole se fasujou známky od jedné do desíti a desítka je nejlepší a spoustu dalších věcí i italských slov, který moje skrovná paměť nestihla vstřebat popřípadě už pustila k vodě…
Pak se kolem nás hlouček trochu rozpustil a s kámošem jsme si šli na chvilku sednout na takovou tu ženskou záchodovou minutkuJ Vyměňovali jsme si nadšené pohledy. Po chvíli jsem si vyměnil pohled i s Jessicou a ona se začala usmívat a ukazovat na nás ukazováčkem: "Pojď sem, pojď sem," asi jako Rihanna na konci klipu Pon de Replay. To už jsem neodolal, přiběhl jsem za ní a řekl jí, že byla nejlepší a že je fakt fantastická. Vypadala šťastně a pověsila se mi na krk. Měl jsem hroznou radost. Víc jsme si bohužel nepopovídali, protože skoro vůbec neuměla anglicky, ale byl sem šťastnej aspoň za ty úsměvy:-B SealedNemyslím, že by to něco znamenalo, protože ona byla taková hrozně miloučká na všechny a to se mi na ní děsně líbilo. Furt na ní vzpomínám, i když jsem s ní za celou dobu promluvil v podstatě jen jednu větu. Někdy člověk začne mít rád hodně rychle… A když nemá možnost toho člověka pořádně poznat, tak si aspoň v hlavě složí takovej obrázek, jakej by ten člověk mohl být a ten obrázek začne mít rád nebo se do něj dokonce i zamiluje. Hodně mě mrzí, že jsem nenašel odvahu poprosit Jessicu o společný foto. Jestli bych ji měl nějak popsat, tak bych řekl, že vypadala jako Rihanna v době, kdy ve všech rádiích frčela Umbrella. Teď se Rihanna ostříhala nakrátko. Naštěstí nedopadla tak jako chudák Britney před pár lety, ale i tak to dle mého skromného názoru značně přepískla. Vypadá teď o hodně starší. Asi jako životem znechucená pětatřicetiletá úřednice nebo trochu jako manažerka Jamese Bonda v mladším vydání a s černými vlasy. Jessico, opovaž se ostříhat!!!:-)
Během diskotéky za námi dotančil ještě jednou Antonio a představil nám Virginii, která uměla fajnově anglicky. Když diskotéka asi v jednu ráno skončila, vysvětlila nám, že teď animátoři budou chystat program na další den a že bychom na ně všichni mohli koukat ze židliček. Tak jsme koukali. Měla to být inscenace Moulin Rouge, ale animátoři na pódiu dělali jen něco, co vypadalo jako hraní pexesa, tak jsme si radši potichu povídali. Virginia, které mám furt tendenci říkat Victoria, nám řekla, že animátoři vstávají v sedm ráno, celý den zabavují děti, večer dospělý, pak chystají další program a chodí spát ve tři ráno. Při představě čtyřhodinového spánku o prázdninách se mi zamotala hlava, ale Virginia prohlásila, že jsou to přece Italové:-) Opravdu. Asi na tom něco bude. Obdivuju, jak můžou takhle divoce tancovat, usmívat se a všechny bavit při takový životosprávě. A žádný kruhy pod očima. Jen spousta energie. Virginia řekla, že to dělají od začátku července až do půlky září. To je šílený!!! Bylo mi jich hrozně líto. Teď už opravdu vypadali trochu utahaně. Jessica seděla na pódiu s krásnou mikinou s kapucí na hlavě a bylo to snad poprvé, co jsem ji viděl a ona se neusmívala. Nevypadala smutně, ale už trochu unaveně. Ale ještě před chvilkou byli tak v pohodě… Vážně.
Bavili jsme se o paření. Povídaly si s námi kromě Virginie, která by svým vzezřením klíďo píďo zapadla k nám do Česka, ještě dvě sympatický černošky, který se pyšnily tak exotickými jmény, že jsem je ani na třetí pokus správně nevyslovil. Jedna uměla anglicky, druhá skoro vůbec a když jsme se ji pokusili zapojit do debaty, jen se trochu zoufale usmála a prosebně se zadívala na kamarádku. "Virginia, help me!"
Holky nám tvrdily, že jsou hrozně velký kaličky a že všichni italové vůbec hrozně kalí. Vždycky sem měl pocit, že to o sobě říká každej:-) Uvěřil jsem až když mi Virginia vyjmenovala všechny diskotéky v okolí a naučila mě i správnou výslovnost:-B
Kámoš musel další den brzo stávat, jelikož jeho rodina odjížděla o den dřív, a tak jsme se ve dvě rozloučili a zabalili to. Cestou do apartmánu jsme měli tolik témat na řešení jako snad ještě nikdy SmileZajímavý, že když si zapáleně povídáme, tak jde skoro vždycky o holky. Vlastně mám občas pocit, že neřešíme nic jinýho, než holky. Ale to je asi normální. Zaznamenal jsem, že když jde o holky na pláži, jsou kluci větší drbny, než tlupa nezaměstnaných šedesátnic u kadeřnice.
Rozloučili jsme se i s kámošem a šli spát v jakési nostalgické euforii zapříčiněné faktem, že máme nové kamarády:-) a že už je nejspíš nikdy neuvidíme:-( Připustil jsem si, že mi bude Jessica chybět a připadal jsem si kvůli tomu blbě. Připadal jsem si trochu jako příliš velká citlivka za to, že mi bude chybět člověk, s kterým jsem promluvil v životě jen jednu větu. Věděl jsem, že mi bude chybět.
Poslední den jsem se přes všechny krásné zážitky nemohl zbavit pocitu, že už se těším domů. Ležel jsem na pláži a přemýšlel. Výjimečně mi mozek fungoval i na prudkém sluníčku. Asi ho probrala události včerejší dlouhé noci. Uvažoval jsem hodně nad životem. Nad tím, jak to udělat, abych byl víc takový, jaký bych chtěl být. Jessica mě hrozně fascinovala. Bezprostřední, usměvavá, zdálo se, že pořád veselá. To bylo to, co se mi na ní tak líbilo. Kromě tancování. Byla sice i krásná, ale krásnech holek je spousta. Ale takovejhle ne. Vím, že i dokonalý lidi jsou vždycky dokonalý vlastně jen na prvních pár pohledů, ale stejně jsem hrozně zatoužil být jako Jessica. Já třeba vůbec nedokážu jen tak někoho obejmout nebo vzít na ruku. Ne, že bych nechtěl. Vždycky jsem hrozně rád, kdykoliv mě kdokoliv obejme. Ale sám to jen tak bez záminky nedokážu. Mám v sobě asi takovej ten hlásek, kterej v podvědomí furt říká: "Co kdyby to tomu druhýmu vadilo?!" Jen tak nenuceně někoho obejmout bez zábran dokáže mnohem víc lidí, než jen Jessica, jenže u ní je to tak výrazný. Ta bezprostřednost. Skoro jakoby si snad nedokázala představit rozhovor s někým bez nějakýho fyzickýho kontaktu. Přitom to ale furt vypadalo tak úžasně přirozeně. Hrozně bych chtěl tohle umět. Aspoň z půlky. Je to úžasná schopnost. Dává každýmu v jejím okolí pocit, že ho má ráda a to je hrozně krásný.
Trochu jsem se spálil. U toho přemýšlení. Večer jsme se sbalili a ráno vyjeli. Poprvé od té doby, co jsem vylezl z mateřské školky, se mi udělalo v autě zle.
Když jsme dojeli do Olbie, města, odkud vyplouvají trajekty, oživl jsem a sledoval kvapnou jízdu do přístavu, vzápětí se mi ale udělalo zle ještě víc. Ujel nám trajekt… Dojeli jsme na místo a trajekt už frčel do dáli. Uznávám, že dojet na místo dvě minuty před odjezdem je hrozná věc, ale ještě hroší je, když si trajekt dovolí odjet o pět minut dřív.
Bezva. Zkormouceně jsme se odebrali do vestibulu splašit nový lístky. Díky bohu nikdo nezačal spekulovat nad tím, kdo za to zpoždění může. Myslím, že za to asi nemohl nikdo.
Nabídli nám trajekt odplouvající za dvě hodiny za cenu deset tisíc korun. Super. Všechny málem omylo.
Tři čtvrtě hodiny mamka s taťkou vyjednávali. Výsledek byl, že jsme dostali trajekt odplouvající za čtrnáct hodin. Cena: pět tisíc. Navíc jsme tím přišli o jednu noc zaplacenou u jezera La Garda a zajistili si tím noc na trajektu bez kajuty.
Všichni jsme byli náležitě otrávení, ale vzchopili jsme se alespoň ke smuteční jízdě na dvacet kilometrů vzdálenou pláž ve městě Golfo Aranci. Sardinie nás očividně nechtěla pustit ze svých líbezných spárů.
Ležel jsem na pláži pod slunečníkem a nostalgicky pozoroval letadla, která co pět minut vystřelovala z Olbie a šplhala do výšin nad krásnou scenérií před námi. Snažil jsem se myslet na stále veselou Jessicu a užít si to, ale moc mi to nešlo. Oplakal jsem tedy svoji nejoblíbenější mikinu, kterou jsem zapomněl v apartmánu a párkrát si zaplaval.
Ležel jsem v záplavě batohů a připadal si jak bezdomovec. Jediný pozitivní bylo, že na té pláži bylo, na co koukat. Zatoužil jsem, aby se vrátil kámoš a abychom společně utopili všecku blbou náladu v hodnocení kolem procházejících zadečků:-)Tongue out
Šlo to přežít. Nebylo to tak hrozný čekání na trajekt, ale měl jsem strach, že se taťka na lodi nevyspí a že špatně dopadne následující tisícikilometrová cesta autem. Naštěstí ale byly moje obavy planý. Na trajekt jsme dorazili o tři hodiny dřív (jistota je jistota:-) a shledali, že způsobem "musíme tam být včas" přemýšlí i pasažéři asi další stovky aut převážně italských poznávacích značek, která tam už stála vyrovnaná na molu. A to jsem někde četl, že u Italů je slušnost chodit o hodinu pozdě!!! (To byl možná další důvod, proč jsem k tý zemi pocítil tolik sympatií:-P)
Na trajektu jsme si naštěstí našli perfektní místečka a šli dělat krásný fotky nočního přístaviště. Konečně jsem se cítil v pohodě. Všude kolem si lidičkové nafukovali matračky a vytahovali malé cestovní polštářky. Ti bohatší se odponklonkovali do kajut.
Roztáhli jsme si tedy i my plážové podložky na koberci a zrovna naproti rodině, která před chvílí vzhlížela k obřímu trajektu z oken auta ve frontě hned vedle nás.
A pak už to znáte. Cesta do Brna. Znovu bolavý zadek. Tentokrát mě alespoň utěšovala opálená tvář v zrcadle na pumpě. Domů jsem se těšil na dopis, kterej jsem tam nenašel. A doteď nedošel, tak se klepu strachy, jestli někde cestou pošťákovi nevypadl z brašničky (nebo spíš z dodávky), protože mi na něm moc záleží. Dostal jsem ale jinej dopis, kterej jsem nečekal a kterej mě moc potěšil (že jo, ségra:-)
No a už zase jdu konečně ulehnout do své milované postýlky, do kteréžto jediné se bez problémů vejdu. Podle svýho zvláštního zvyku vykláním hlavu z okna, abych dal dobrou noc hvězdičkám a podíval se, jestli tam náhodou nespatřím svý oblíbený souhvězdí a chytám pár doušků chladnýho českýho vzduchu pro dobrý spaní. Připadá mi tak nějak nezvykle svěží stejně jako studená česká voda a jeho vůně se mísí s vůní emulze na spálená místečka. Bylo to krásný…
Závěrečná bilance: zničili jsme dvě matračky, jeden nafukovací člun, ztratili dvoje plavecké brýle a já jsem tam omylem nechal uklízečkám svoji nejlepší mikinu. A aby toho nebylo málo. Před dvěma dny jsme se dozvěděl, že jsem celých těch deset dní běhal po Itálii se zlomenou nohou:-) Stálo to prostě za to…

Trapná sprosťárnička:-)

16. července 2008 v 14:20 | Robbie |  HA HA HA
Pořád jsem nějak moc línej něco pořádnýho napsat, a tak aspoň přidávám takovou (dle mého skromného názoru vtipnou) kravinku podobnou té včerejší:-) Tentokrát je "někdo" nespokojený se svými platovými poměry. Říká se, že třetina lidí nesnáší svoji práci...no ale, že by někdo nesnášel tuhle práci?!!
ŽÁDOST O ZVÝŠENÍ PLATU

Já, PENIS, tímto požaduji zvýšení platu:
- dělám psychicky namáhavou práci
- pracuji v příšerných hloubkách
- funguji i ve státní svátky
- podávám výkon i v extrémních situacích
- neustále dřu ve vlhkém prostředí
- pracuji na temném pracovišti se žalostnou ventilací
- musím vydržet ve vysokých teplotách
- nedostávám proplaceny přesčasy

ODPOVĚĎ ZAMĚSTNAVATELKY
Po vyhodnocení Va?ich po?adavků, které jste uvedl, se vyšetřovací komise rozhodla zamítnout Vaši žádost z těchto důvodů:
- nepracujete 8 hodin v kuse
- jste málo iniciativní
- musí na Vás být neustále vyvíjen tlak
- usínáte v práci po krátkém pracovním úseku
- často neplníte požadavky managementu
- nestojíte v předem předepsané pozici
- často navštěvujete jiná pracoviště
- berete si přiliš neplánovaných přestávek
- musíte být stimulován k tomu, abyste začal pracovat
- pracoviště opouštíte vetšinou zaneřáděné
- často nedodržujete pracovní směrnice jako je např. nošení pracovních obleků
- nerad pracujete na dvě směny a hodláte odejít do předčasného důchodu
- občas opouštíte pracoviště předtím než dokončíte přidělenou práci

A jestli je Vám tohle všechno málo, můžeme Vás ujistit, že jste pernamentně viděn, jak přicházít na pracoviště a zase odcházíte se dvěma moc podezdřelými pytli.

Ciao! (Karel na chatu)

15. července 2008 v 21:22 | Robbie |  HA HA HA
Ahoj, tak sem zpět. Živej, relativně zdravej a navíc v bronzovém provedení (Sluníčko makalo na plný pecky:-) Už jsem druhej den doma, ale díky tomu, že mám nohu v sádře (celejch deset dnů jsem běhal se zlomeninou v chodidle no problemo, ale stejně jsem tomu gipsu neutekl:-(, tak těžko hledám dost dobrou náladu na to, abych zde na blogu shrnul všechny vtipné i méně vtipné příhody, které se nám na Sardínii přihodily. Dám vám sem tedy alespoň něco pro zasmátí:-) Zatím se teda mějte a pijte hodně mlíka, ať máte zdravý kosti a nic si nezlomíte:-)) Ciao!
Karel & mušlička
Karel30 vstoupil do místnosti

Karel30: Ahoj. Je tu někdo?

muslicka vstoupila do místnosti

muslicka: ahoj kocoure!
Karel30: Ahoj, ale já jsem Karel.
muslicka: hahaha jsi taky velkej vtipalek vid?
Karel30: Ano. Kamarádi z práce říkají, že jsem. Jednou jsem třeba řekl, že náš šéf vypadá jako buldog. To se mohli strhat!
muslicka: hahaha, co rikas na sex?
Karel30: No, je to jistě, ehm, zajímavá zábava a je to i celkem přijemné, ale...
muslicka: dame si to po netu brouku?
Karel30: Po netu? (Jmenuji se Karel.)
muslicka: no jasne ze po netu
Karel30: Možná ti to přijde trapné, ale...jak se to dělá?
muslicka: no jak asi ty vole! normalne budes psat co mas na sobe a co mas pod tim a budes mi rikat co mam delat a ja to budu delat a tak. tak co?
Karel30: No, dobrá.
muslicka: tak jo zacnem jaky mas pero
Karel30: Kuličkové.
muslicka: neboj na kulicky se taky dostane. ted me zajima tvoje brko
Karel30: Brko?
muslicka: ty vole!!!! jakej mas penis!
Karel30: Ach, tak. No, já nevím jestli ti to mám říct.
muslicka: neboj, ja to nikomu nereknu. moc me tim vzrusis!
Karel30: Nuže dobrá. Můj penis je takový, takový, oválný.
muslicka: boze!!!!!! dylku, sirku, chlupy...
Karel30: A proč to chceš vědět, můžu-li se zeptat?
muslicka: budu si te predstavovat a moc me to vzrusi! proste chci jenom vedet jestli je ta 30 u tvyho jmena vek nebo centimetry
Karel30: Věk.
muslicka: ach jo:-( TAK REKNES MI TO NEBO NE???
Karel30: Tak dobrá. Moment, zajdu si pro metr.
muslicka: ok cekam

Karel30 odešel z místnosti

muslicka: proc odchazis z mistnosti debile???

Karel30 vstoupil do místnosti

Karel30: Už jsem zpět! A jmenuji se Karel.
muslicka: kolik?
Karel30: Háháhá, čtvrtý jistě ne:-) Prostě jen Karel:-)
muslicka: tvy pero blbe!
Karel30: 18 centimetrů.
muslicka: no, de to...a jak je tlustej a co chlupy mas obrizku?
Karel30: Tlustý je docela dost, chlupy samozřejmě mám, vždyť je mi třicet! Obřízku nemám, všechny dokumenty musím trhat ručně.
muslicka: ty vole vis vubec co to je obrizka????
Karel30: Myslím, že to je slangově skartovačka...
muslicka: boze!! to je kdyz TAM nemas kuzi
Karel30: Tam?
muslicka: na tvym pipinovi!!
Karel30: Proboha, takoví lidé existují? Jsou to chudáci:-(
muslicka: vis co dem na to radsi nebo se z tebe poseru uz
Karel30: Dobrá.
muslicka: oki co mas na sobe?
Karel30: Bavlněný svetr a tepláky.
muslicka: dobre brouku, sundej svetr
Karel30: Vždyť je zima!
muslicka: grrr! chces me udelat nebo ne???
Karel30: Ano.
muslicka: tak si sundej ten svetr!
Karel30: Dobře. Je sundán.
muslicka: fine, tetka si hlad bradavky
Karel30: Přes nátělník?
muslicka: ty vole ty nosis natelnik? kolik ti je? 60?
Karel30: Třicet.
muslicka: sundej to tilko nebo se z tebe poseru uz!
Karel30: Dobrá. Co mám dělat nyní?
muslicka: hlad si bradavky!!
Karel30: Jak to mám dělat dlouho?
muslicka: dokud ti nestvrdne lamo!
Karel30: Bradavka? (Jsem Karel.)
muslicka: KOKOT VOLE!!!
Karel30: Ach tak.
muslicka: tak co?
Karel30: Pořád nic.
muslicka: stoji ti vubec nekdy??
Karel30: Ano.
muslicka: dobre skusime to jinak. ja mam na sobe jenom podprsenku a kalhotky. muzes udelat co chces, co udelas?
Karel30: Řeknu ti, ať se oblékneš. Je velká zima.
muslicka: ale ja se nechci obliknout naopak jeste vic se svliknu! stojim pred tebou naha!
Karel30: Ach!
muslicka: copak uz ti stoji?
Karel30: Ne. Ale uvědomil jsem si, že zítra nejdu do práce! Ano, ano, ano!
muslicka: ach jo:-( proc vlastne chodis do mistnosti udelas mi to?
Karel30: Já myslel, že mi tu uděláte jeden dokument co potřebuju do práce.
muslicka: jakej?
Karel30: O vztahu hranostajů k české gastronomii v 18. století.
muslicka: zajimave neco podobneho jsem davala svym zamestnancum ja, jsem totiz sefka. kde pracujes?
Karel30: V Lanškrouně.
muslicka: Karel Polák??
Karel30: Ano! Znáš mě??
muslicka: NE ASI KDYZ SEM TVUJ NADRIZENEJ!!! MAS OKAMZITOU VYPOVED KARLE!!!!
Karel30: Nejsem Karel!

Astala vista, bananas:-)

1. července 2008 v 22:01 | Robbie |  (Ne)aktuální aktuality
Taky nemáte rádi loučení? Mě zastak neva, když vím, že se se s tím člověkem zase uvidím a když ho můžu aspoň obejmout. Ale tady na netu nikoho neuvidim, pokud za 1 dnů, co budu v Itálii někdo nevynalezne nějaký surfování s video-profilem, a obejmout tu taky nikoho nemůžu. Takže dojemný to asi moc nebude, ale co se dá dělat. Tak teda se mějte famfárvě, opatrujte se, držte nám palce, ať cestou neštrknem do auta italskemjm mafiánům (sem četl, že když jim tohle uděláte, tak vylezou z auta, nejstarší z nich vám dá pusu a pak vás zastřelí:)) a budu se těšit za deset dní. Zdarec.