Italské prázdniny (1. část)

19. července 2008 v 0:44 | Robbie |  Moje výplody
Letos jsme na dovolenou vyrazili jenom o tři čtvrtě hodiny později, než bylo v plánu, což je výkon hodný naší rodinné Guinessovy knihy rekordů. Tisíc kilometrů cesty dá zabrat hlavně zadkům a co vám budu povídat, prostorný auto vám vůbec nepomůže, když máte dva metry:-) pět odpoledne jsme dorazili do sympatickýho lázeňskýho městečka kousek od italské Pisy. Městská zástavba tu sestávala pouze ze tří typů budov. Malé, nenápadné hotýlky tu byly jeden vedle druhýho vyrovnaný v palmový aleji a zhruba za každým třetím v řadě stálo kadeřnictví. Za každým pátým jste pak našli kavárnu nebo pizzerii. To bylo všechno. Náš hotýlek byl uvnitř mnohem prostornější a luxusnější, než se zvnějšku zdál. Trochu mi tedy připomínal kouzelný stan z Harryho Pottera a marně jsem se snažil najít chybu na dokonalé koupelně v našem pokojíčku.
Další den ráno jsme vstali nad poměry brzy. (Nebojte se, v žádném případě to nebylo dobrovolně…chraň Bůh:-) Museli jsem pouze stihnout trajekt, nic poetičtějšího v tom nebylo. Personál, trousící se po ránu do práce, nám dokonce přichystal snídani, třebaže oficiálně se švédské stoly prostíraly až za dvě hodiny. Ospalá servírka nemohla uvěřit, že po ránu nepijem caupucino. (No, jsou ti Češi prostě divní, že?:-) ) Sbalili jsem si našich hodně moc švestek a postupovali dál do sto kilometrů vzdáleného Livorna, už zdaleka ne tak pěkného města, z jehož gigantického přístavu nám frčel trajekt na Sardinii. Když jsme v záplavě moderních titaniců konečně našli toho správného drobečka (měl asi 260 m), už skoro zvedal kotvy. Ani jsem si ho nestihl zvenku moc prohlídnout, ale garáž podobná parkovišti u hypermarketu mluvila za vše. Na palubě to pak vypadalo asi jako ve velikým zábavním komplexu. Mimo herní automaty, obchody s oblečením, bazén (vypuštěnýL nebo veliký heliport tam bylo k vidění spousta individuí. Počínaje vychrtlým klučinou se šampónkovským růžovým tričkem zastrčeným v pionýrských kraťáscích, který se celou cestu bavil tím, že se zoufale snažil udržet si svůj účes v silném protivětru, přes postaršího pána s vykloněnou hlavou a ústy dokořán bezostyšně podřimujícím v jedné z restaurací (měli jste viděl, jak se na něj tvářila chudák jeho drahná polovička) konče tmavovlasým týpkem v černých brýlích, tmavě modrém tričku s Bartem Simpsonem, tříčtvrťácích a vysokých kompletně růžových!! converskách. No…vypadalo to přinejmenším originálně a možná, že kdyby mi to někdo jen vyprávěl, považoval bych to za extravagantní, ale vzhledem k tomu, že jsem tenhle zločin proti módě viděl na vlastní oči, nevím, jestli u toho prvního a posledního člověka mám pochybovat o sexuální orientaci nebo o psyhycké labilitě…. Na druhou stranu, nechci být tak kritickej, prostě mi to přišlo hodně divný, ale proti gustu žádný dišputát… víte coJ Víc mě vyděsilo (kašlu na gusto), když jsem tam také poprvé spatřil takový ty plastový či gumový barevný pantofle s kruhovýma dírkama, které se v Česku pomalu ale jistě šíří jako nevkusná nákaza. Ke svému zděšení jsem později zjistil, že s s nimi v Itálii, zemi designu a módy, doslova roztrhl pytel. Kruci, tak nakonec jsem zločin proti módě asi já, protože to nechápu anebo už v Itálii vážně neví, co by vymysleli. Každopádně se teď nemůžu rozhodnout, jestli je horší tohle nebo ponožky v sandálech.
Cesta trajektem trvala sedm hodiny (v cestovce nám vtipně tvrdili, že to bude 5 hodin) a upluli jsme necelých tři sta kilometrů, což byla moje nejdelší cesta po vodě, nepočítám-li osmihodinový závod na lodičkách na orlické přehradě, na kterej díky tomu, že jsem neměl čas ani vychcat se, doteď vzpomínám ve velmi nevábném světle stejně jako na všechny moje ostatní závody na lodičkách.
Když jsme se probojovali ven z garáže obřího trajektu, mohli jsme si ho konečně pořádně prohlédnout. Ani z nějakých 150 metrů se nevešel do objektivu, nemehlo jedno přerostlý:-)
Pak následovalo hádejte co. Další cesta! Jak jinak:-( Tentokráte to byla cesta nehostinnou krajinou a ještě nehostinějšími silničkami, které nás s neochotou dovedly do 70 kilometrů vzdálené destinace, kde jsme to konečně zapíchli. Šlo o olympijské městečko z roku 1964 předělané na velikánský komplex apartmánů a soukromých vil. Ubytování bylo docela fajn. Tradičně jsem se nevešel na postel, ale na to už jsem zvyklý od té doby, co jsem na jednom táboře ve čtrnácti spal na pokoji s bandou o čtyři roky mladších dětí, neboť jsem se nevešel do stanů, kde spali moji vrstevníci.
Hned první večer jsem šli ocheckovat moře. Krásná dlouhá, "tlustá" pláž pár desítek metrů od našeho apartmánu mi připomínala dávnou dovolenou do Dánska. Jediný rozdíl byl v tom, že tady bylo asi o dvacet stupňů tepleji. Heč peč…prostě paráda. Brácha neodolal a skočil do vody v trenkách. Taťka ve slipech… Já jsem se k tomuhle excesu nechtěl snížit, i když jsem si připadal poněkud pozadu:-)
Další den jsme už vyrazili do moře všichni. Na obloze ani mráček, na hladině ani...no…ehm….zdálo se, že jsme s bráchou a s taťkou byly jediní z celé pláže komu metrový vlny nevadily. Celkově bylo u moře málo lidí, odhodlal jsem se tedy vzít si takový ty slipovitý přilíhavý plavky, které - přestože v nich vyniká jediná vypracovaná část mého hubeného těla - zadek:-D - nerad nosím, protože mi připadaj hrozně out. Na druhou stranu, bílý trojúhelník na opáleném těle vypadá mnohem líp, než bílý obdélník, který vzniká díky kraťasům a to je taky důvod, proč je nosím:-)ú
Večer přijel můj nejlepší kámoš s rodinou, takže další den jsem řádili v moři čtyři (brácha, já, kámoš a jeho sestřička). Vlny byly ještě víc hardcore než předchozí den a když jsem stál po kolena ve vodě, často byly větší, než já:-) Dalo se v té vodě dělat strašná spousta věcí, jen ne plavat:-O Skákali jsme šipky skrz vlny, proskakovali vlnami, nechávali se jimi smést a unést až na písek (to byla docela masáž…písek jsme pak měli v puse, uších i v podšívce plavek:-) nebo naopak snažit se vlny ustát. Nejlepší jízda byla na člunu a na matračce (Oboje jsme ke všeobecné radosti zničili hned druhý den). Prostě…kam se hrabou aquaparky!:-) Pokud si chtěl člověk zaplavat, byl na druhé straně komplexu prakticky prázdný olympijský bazén i s hudbou a lehátkama, takže no problemo (jen se tam v tom vedru dobatolit, že:-)
Večer jsme se dívali na přehrávači kámošova taťka na film Firewall. Bylo to celý v angličtině, takže jsem nerozuměl všemu, ale myslím, že snad právě jen díky té angličtině mělo smysl se na to dívat. Nebylo to sice špatný, ale říkal jsem si, že když jste u moře, tak je skoro škoda trávit čas průměrnými americkými thrillery.
Tenhle odstavec měl začínat slovy třetí den, ale možná by bylo lepší začít slovy další, co si pamatuju bylo… Tak tedy: Další, co si pamatuju bylo, že jsme byli (mohlo to snad být třetí den:-) na výletě v městečku Castello Sardo (sardinský hrad), kde se vypínala docela monumentální stavbička s krásným výhledem. Možná to bylo to vedro, ale moc si toho nepamatuju. Spíš jen takové záblesky typu: "Nad hlavou nám letí racek,brácha křičí: "Foť to!"… Ukazuju na žlutého Mini Cuppera: "Takový si koupím, až budu velkej. Budu muset odmontovat přední sedačky a řídit ze zadních, abych se tam vešel"... Mamka si v jednom obchůdku kupuje krásnou utěrku s mapou Sardinie, zatímco já si prohlížím trička s vtipnejma italskejma nápisama a snažim se je přeluštit, všichni dostáváme od milé prodavačky karamelový bombóny. A tak dále…
Pamatuju si i druhej výlet a nepamatuju se, kam že to byloJ Taky nějaký městečko. Utkvělo mi v hlavě, že mi bylo příšerný vedro a že jsem zjistil, jak blbě umím jíst pizzu z ubrousku… Mamka si tam chtěla koupit klobouček a ptala se na můj názor. Řekl jsem, že je trochu jako zahradnickej klobouček, čímž jsem nechtěně zapříčinil, že se mamka už o žádný další klobouček nepokusila a nosila svou kšiltovku, kterou nemá rádaL… Podívali jsme se tam na jednu pláž, kde jezdili takoví ti surfaři na obřích vlnách. Úplně, jak z obrázku z Kalifornie.
Po večerech jsme si buď po tmě povídali venku na malé kamenné zídce nebo chodili večerní zábavní programy. Poprvé jsem na takový program šli snad třetí den. Měla být diskotéka, takže jsme si s kámošem připadali trochu rozpačitě, když jsme přišli a spatřili na pódiu veliký houf maličkých dětí tancujícíh na hudbu a lá Tom a Jerry v rytmu disko a před nimi na plastových sedačkách početné publikum. Koupili jsme si tedy takovou zvláštní zmrzlinu (naprosto boží záležitost, kterou bych přirovnal zmrzlinové formě medovníku:-), sedli si a pozorovali úsměvné vystoupení. Dětem předtancovávalo pár animátorů v černých kalhotách, tričkách s oranžovým ornamentem a bílých hoperských botaskách a byla mezi nimi i jedna hrozně pěkná Italka, asi vůbec první opravdu hezká Italka, kterou jsem na na té dovolené viděl. Chvilku jsme ji s kámošem okukovali a komentovali, ale netrvalo dlouho a mnohem víc nás zaujala jiná slečinka. Taky animátora. Byla mnohem menší, na první pohled ne tak atraktivní, ale rozhodně nešlo říct, že by bylo nevýrazná. V životě jsem totiž neviděl někoho, kdo by tancoval takhle úžasně. Nedělala žádný piruetky a uplý ksichty, jak baletky na špičkách, prostě normálně trsala. Ale tak neuvěřitelně přirozeně a abych tak řekl…ehm..svůdně:-) Jeden, odhadem desetiletý, prostorově náročný klučina, který v první řadě tanečníků nadšeně napodoboval její ladný pohyby se k ní po každý písničce šťastně přivinul a pohazoval na publikum radostný pohledy. Nevím proč, ale bylo v tom jejich obejmutí něco hrozně legračního a roztomilýho. Asi ta fantastická bezprostřednost, která v něm byla, přestože se očividně neznali a taky to, jak ten klučina byl celej pryč z toho, že ho odejmula aspoň o tři roky starší holkaJ
Zatímco jsem se snažil přijít na kloub splachování italskému záchodu, skončili děti s pařbou a moderátor programu začal s nějakou soutěží, jejíž poenta zřejmě spočívala v tom, že lidičkové z obecenstva vykřikovali jména slavných hudebníků a skupin začínajících na zadané písmeno. Pán, který vypadal úplně jako Luis De Funes vyhrál veliký zmrzlinový pohár.
Pak se animátoři rozprchli do publika a začali ze židlí tahat nedobrovolné dobrovolníky pro další soutěž. Zdálo se, že se zaměřili na sympatické šedesátníky, jelikož na pódiu se po chvilce postrkování a hecování ukázala řádka postarších italských elegánů s rozpačitými úsměvy. Všichni obdrželi klobouk, židli a cigaretu a sedli si do řady naproti publiku čelem k moderátorovi, který si přinesl stejné náčiníčko. Soutěž spočívala v tom, že moderátor si postupně nasazoval a sundával klobouk, sedal a vstával a dával a vytahoval z pusy cigaretu. Soutěžící měli s těmito věcmi dělat v co nejrychlejším čase přesný opak. Kdo to popletl nebo kdo měl jako poslední klobouk, cigaretu a svůj zadek na správném místě, vypadl.
Po soutěži moderátor začal představovat jednotlivé animátory. Každý z nich měl exotické jméno a krátkou řeč. Pochopili jsme akorát, že naše favoritka se jmenuje Jessica a dělá choreografku. Když mluvila, pořád jako by tancovala. Přitom to vůbec nevypadalo blbě. Podobnou pohybovou hyperaktivitou "trpělo" i pár dalších animátorů (jeden jakoby k mikrofonu doskákal a když řečnil, trochu jako by rapoval a kupodivu to vypadalo hrozně stylově), ale na Jessicu a její charisma neměl prostě nikdo Tongue out
Další den byly vlny trochu menší, než předchozí dny, ale měly jeden novej trik v rukávu. Zpětnej tah… To jsme ale nevěděli. S vítězným zadostiučiněním, že jsem konečně zvítězili nad mořem, jsme doplavali asi padesát metrů od břehu a dělali blbosti ve vlnách. Po té, co brácha na jednom "vlnisku" odlítl dvacet metrů i s matračkou (druhou, zatím nerozbitou) a já jsem byl pěnícím monstrem (prostě vlnou:-) zákeřně potopen pod hladinu tak, že jsem se pěkných pár vteřin nebyl schopen vynořit, jsme usoudili, že máme dost a začali jsem plavat ke břehu. Ouha. Tady byl kámen úrazu. Vlny měly z nějakého důvodu jakýsi spodní proud a poté, co tě odhodili pět metrů vpřed, tě právě síla tohohle spodního zpětnýho proudu poslala volky nevolky zase hezky pět metrů zpátky. Dokonce snad víc, než pět metrů, protože ač jsme plavali naplno, hodnou chvíli přetrvával pocit, že plaveme na místě.
Dobře! Dobře! Nebudu lhát. Nebylo to tak velký drama, jaký z něho dělala starostlivá Mamka, když jsme se konečně zmožení dostali na břeh, ale byla to docela zabíračka a hlavně trochu šok, když jsme zjistili, že nás to rozbouřené moře nějak nechce pustit.
Dál už jsme se tedy zdržovali pokorně jen pár metrů od břehu a konečně nám taky docvaklo, proč je moře téměř prázdné.
Další den vlny slábly, a tak jsme byli nuceni hledat si nové, poslušné typy zábav. Lovili jsme mušle (měli jsme jich strašně moc, při odjezdu jsem ale já (šikula) převrátil kufr, takže nevím, kolik jich máme teď:-O ) a jezdili na prkně. Strejda měl totiž jednak surfa malýho polystyrenovýho na ty vlny a jednak velkýho doopravdickýho. S tím velkým byla řuchna jako blázen. Nikdo z nás kromě strejdy se na něm sice nebyl sto svést, ale alespoň jsme zkoušeli, jak dlouho zvládneme na surfu stát, než spadneme. (Já jsem zkoušel jen do té doby, dokud jsem z něj nesletěl placákem:-) Dále jsme jezdili čtyři na jedné matračce (ano, zničili jsme i tu druhou:-D). Také jsme položili mého bráchu na surf a roztlačili ho na jedné vlně (už vážně byly menší vlny, jinak by to byla vražda:-) načeš dojel neuvěřitelných padesát metrů a skončil na pláži pod mamčiným slunečníkem:-) To byla jízda!!! Zkoušeli jsme to s většími i menšími úspěchy všichni, nikdo jsme už ale nechytli tak přesnej odraz a dobrou vlnu jako brácha. Druhý nejefektnější výkon zaznamenal kámoš, který si lehl krapet moc dopředu. Vlna ho obrátila, zapíchla surf špičkou do hladiny, kámoš ze surfu sjel, jak na skluzavce po břichu a surf ho přiklopil.
Při lovu mušlí se mi také omylem povedlo probudit dvaceticentimetrovou rybu dřímající v písku, když jsem po ní chmátl v domnění, že jde o nějakou zrezivělou mušli či co:-) (Jo, dobře, vím, že mušle rezivět nemůžou). Ryba se lekla, já jsem se lekl. Oba jsme uplavali. To samé se mi přihodilo asi o pět minut později, tentokráte s malým rejnokem.
Večer jsme skoukli další movie. Lákavej název to mělo. Deja Vu. A zážitek stokrát lepší, než Firewall. Měli jsme to zas celý v angličtině nebo spíš v "američtině" a nebýt těch anglickejch titulků, tak Denzelovi Washingtnovi rozumím jenom Okay a Thatˇs right. Film to ale byl senzační. Zítra (19.7.08) to budou dávat v 19:55 na HBO 2, kdybyste se chtěli mrknout…Repríza je taky 29. 7. 2008 v 18:00 a 30. 7. 2008 v 13:30, opět na HBO 2.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iňula Iňula | Web | 26. července 2008 v 23:24 | Reagovat

Robbie, ty mě hrozně vytáčíš :D To je dlouhý jak svina, na to si ted fakt netroufám....chtěla jsem si spravit chut na literu, ale tam máš věci eště delší :D ale až mě to chytne, tak to přečtu jedním dechem!!!!!!!!

2 Robbie Robbie | E-mail | Web | 14. srpna 2008 v 14:53 | Reagovat

to je krize....už tim vytačim nejenom sebe ale i ostatní:-) Ale dík, že s mi to řekla, snad mě to donutí s tim něco trochu dělat:-) to moje dlouhý psaní je podobně chronický jako moje pozdní příchody:-) jenže mě vždycky přijde, že víc krátce to říct nejde:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama