Italské prázdniny (část 2.)

19. července 2008 v 0:38 | Robbie |  Moje výplody
Poslední večer, kdy jsme tam byli všichni společně (známí odjížděli o den dřív), jsme se šli podívat na Jessicu.
Sedli jsme si do řady co možná nejblíže k pódiu (takže skoro dozadu, bylo totiž plno) a čekali, co se bude dít. Ze zákulisí se vyvalila oblaka dýmu a zpoza závěsu vykodrcal na dřevěném koníkovi jeden z animátorů převlečený za prince. Začala pohádka. Pomyslel jsem si, že italské děti mívají zřejmě večerníček trochu později, protože bylo asi jedenáct hodin večer. Tou dobou už jsem si ale dávno italštinu oblíbil a prostě jsem jen tak seděl, poslouchal, díval se a bavilo mě to, i když jsem vůbec nevěděl, o co jde. Řekl bych, že to bylo buď dojemný a nebo tam ten princ vykládal o sexu nebo tak něco, protože se nikdo nesmál, ale všichni dávali hroznej pozor. Jenom my s kámošem jsme to trochu kazili, protože komentovat všechno kolem, když vám nikdo nerozumí, je neodolatelná zábava. Trpělivě jsme čekali na Jessicu. Místo ní se objevil polonahej moderátor v elasťácích (zřejmě hrál kouzelného skřítka, protože vůbec nemluvil, jen luskal prsty a přitrouble se křenil), což pro nás bylo jisté zklamání, nakonec se ale Jessica přece jen objevila. Celá pohádka totiž byla protkaná tanečními vystoupeními. Tancovali i na pár mejch oblíbenejch písniček jako třeba By The Way od Red Hotů nebo Better In Time od Leony Lewis a snad v životě mě nikdy tolik nebavilo koukat, jak někdo tancuje. Bože…ten zadek:-P
Když pohádka skončila, poctivě jsme zatleskali a šli si znovu koupit zmraženej medovník (měl jsem peníze na medovník pro mě, kámoše i pro bráchu jen díky tomu, že jsem šetřil na rakouskejch záchodech:-) Toho večera se mi jenom potvrdilo, že Italové jsou hrozně milí a přátelští. Často vás zdraví, i když jsou cizí. V životě mě nepozdravilo nebo nezamávalo na mě tolik cizích holek jako za tenhle týden. A asi právě díky těm milejm lidem byla Itálie první cizí země, ve který jsem si vážně říkal, že bych tu možná i chtěl bydlet.
Potom se na pódiu začalo znovu něco dít. Animátoři začali předtancovávat houfu Italů, tak jsem kámoše téměř násilím dotáhl do první řady, která už byla volná, abychom konečně viděli naši hvězdu v akci zblízka:-P Skoro jsme se ani nestihli usadit, přišla jiná animátorka a pobídla nás, ať jdem taky tancovat. Už jsem se dlouho neztrapnil, řekl jsem si. Vzala mě za ruku a dovedla do houfu. Kámoš mě zradil. Zůstal sedět. Zjistil jsem, že se nacházím na pódiu společně s asi patnácti vytancovanejma holkama, dvěma kluky a jedním pánem, kterej sdílel jako jediný moje problémy. Totiž, že všichni až na nás dva ten tanec už uměli předtímJ Animátoři jen ukazovali směr, kterým se zrovna tancovalo. Takže jsem se křečovitě usmíval, jakože mě to baví a snažil si namluvit, že jsem v pohodě a že mi to půjde aniž by ze mě ukápla kapka potu (měl jsem na sobě první den svoje oblíbený tričko:-) Nakonec jsem měl pocit, že mi to docela de, akorát jsem hrozně jako opilej:-) Po pěti písničkách jsem to přece jen radši vzdal a šel si sednout. Kámoš nikde. Pomyslel jsem si, že už ho ten cirkus nebavil a šel spát, ale v tu chvíli se objevil vedle mě. Řekl, že jsem byl dost trapnej a že jestli nepůjdem tancovat až začne normální diskotéka. Naštval jsem se, přestože jsem mu byl vděčnej za upřímný zhodnocení a prohlásil jsem, že mi jeden trapas stačil a že měl jít ztrapnit se se mnou. Pokrčil rameny a obhajoval se tím, že prý věděl, že ten tanec neumí a že jim to nechtěl kazit. Přišlo mi, že se ve skutečnosti spíš jen styděl, protože on umí tancovat dobře a navíc nikdo z nás nevěděl, o co půjde, poněvadž neumíme italsky, ale nechal sem to být. Nechtěl jsem být domýšlivej. Když já jsem počítal, že půjde se mnou a on mě v tom nechal samotného…tsss.
Pak začala opravdu normální diskotéka. Když kámoš uznal, že měl jít se mnou, uznal jsem i já, že bychom teď měli jít na parket, když si můžem normálně zatancovat. Nakonec jsem ho musel ještě přemlouvat, abychom šli, protože se mu nezdálo, že se tam všichni víceméně znají a mohou si povídat zato my jsme se svou češtinou kapku out. Taky jsem měl dost obavy, aby se na nás nedívali ti Italové blbě, i když jsem věděl, že je to nesmysl. Vždycky, když se stydím, řeknu si, že žijeme jen jednou a ono to někdy pomůže. Vždycky, když potřebuju něco překonat a ono to nejde, vzpomenu si na svoji oblíbenou písničku od Nicelanda, kde zpívá: "Just play little more, just try little harder" a ono to občas zabere. (Třeba když se mi nechce do studený vody:-)
Hned, co jsme vlezli na parket, začali se k nám Italové postupně hrnout. Nejdřív přišel Francessko, z ničeho nic mě vzal a zatáhl za Jessicou (ne že bych si stěžoval, ale to je tak nápadný když se mi někdo líbí?). Jessica mě vzala kolem ramen a chvíli jsme si zatancovali. Měl jsem z toho hroznou radost, ale připadal jsem si zároveň trapně, protože mě svíral pocit, že to snad vypadá jakobych Francesska prosil, aby mi domluvil taneček s Jessicou. Než jsem stihl zčervenat nebo si říct, že žijeme jen jednou, začal jsem si radši znovu povídat s Francesskem, čehož jsem pak zalitoval, pač Jessica chtěla tancovat, a tak odešla. Po chvíli se to kolem nás začalo kupit. Přihrnul se charismatický tlouštík Antonio a začal nám lámanou angličtinou vysvětlovat, že je z Neapole a miluje pizzu. Pak se objevily dvě černošky, který se furt překřikovaly a snažily se nám něco povědět, ale dohromady sem toho moc nerozuměl. Byla s něma hrozná sranda. Jednu chvíli kolem nás bylo asi deset Italů a skoro každej se nám snažil něco říct. Někteří uměli anglicky docela dobře a mimo jiný jsme řešili například italský sprostý slova:-) Moc si toho nepamatuju, ale mohl bych shrnout, co jsem se naučil a nezapomněl: Tak tedy…ehm…slavnostně představuji: toto (Robbieho italsko-český slovníček, který se do tohoto článku nevešel z technických důvodů:-)
Dozvěděli jsme se také, že v Itálii mají hlavní prázdniny tři měsíce (pfff:-(), že ve škole se fasujou známky od jedné do desíti a desítka je nejlepší a spoustu dalších věcí i italských slov, který moje skrovná paměť nestihla vstřebat popřípadě už pustila k vodě…
Pak se kolem nás hlouček trochu rozpustil a s kámošem jsme si šli na chvilku sednout na takovou tu ženskou záchodovou minutkuJ Vyměňovali jsme si nadšené pohledy. Po chvíli jsem si vyměnil pohled i s Jessicou a ona se začala usmívat a ukazovat na nás ukazováčkem: "Pojď sem, pojď sem," asi jako Rihanna na konci klipu Pon de Replay. To už jsem neodolal, přiběhl jsem za ní a řekl jí, že byla nejlepší a že je fakt fantastická. Vypadala šťastně a pověsila se mi na krk. Měl jsem hroznou radost. Víc jsme si bohužel nepopovídali, protože skoro vůbec neuměla anglicky, ale byl sem šťastnej aspoň za ty úsměvy:-B SealedNemyslím, že by to něco znamenalo, protože ona byla taková hrozně miloučká na všechny a to se mi na ní děsně líbilo. Furt na ní vzpomínám, i když jsem s ní za celou dobu promluvil v podstatě jen jednu větu. Někdy člověk začne mít rád hodně rychle… A když nemá možnost toho člověka pořádně poznat, tak si aspoň v hlavě složí takovej obrázek, jakej by ten člověk mohl být a ten obrázek začne mít rád nebo se do něj dokonce i zamiluje. Hodně mě mrzí, že jsem nenašel odvahu poprosit Jessicu o společný foto. Jestli bych ji měl nějak popsat, tak bych řekl, že vypadala jako Rihanna v době, kdy ve všech rádiích frčela Umbrella. Teď se Rihanna ostříhala nakrátko. Naštěstí nedopadla tak jako chudák Britney před pár lety, ale i tak to dle mého skromného názoru značně přepískla. Vypadá teď o hodně starší. Asi jako životem znechucená pětatřicetiletá úřednice nebo trochu jako manažerka Jamese Bonda v mladším vydání a s černými vlasy. Jessico, opovaž se ostříhat!!!:-)
Během diskotéky za námi dotančil ještě jednou Antonio a představil nám Virginii, která uměla fajnově anglicky. Když diskotéka asi v jednu ráno skončila, vysvětlila nám, že teď animátoři budou chystat program na další den a že bychom na ně všichni mohli koukat ze židliček. Tak jsme koukali. Měla to být inscenace Moulin Rouge, ale animátoři na pódiu dělali jen něco, co vypadalo jako hraní pexesa, tak jsme si radši potichu povídali. Virginia, které mám furt tendenci říkat Victoria, nám řekla, že animátoři vstávají v sedm ráno, celý den zabavují děti, večer dospělý, pak chystají další program a chodí spát ve tři ráno. Při představě čtyřhodinového spánku o prázdninách se mi zamotala hlava, ale Virginia prohlásila, že jsou to přece Italové:-) Opravdu. Asi na tom něco bude. Obdivuju, jak můžou takhle divoce tancovat, usmívat se a všechny bavit při takový životosprávě. A žádný kruhy pod očima. Jen spousta energie. Virginia řekla, že to dělají od začátku července až do půlky září. To je šílený!!! Bylo mi jich hrozně líto. Teď už opravdu vypadali trochu utahaně. Jessica seděla na pódiu s krásnou mikinou s kapucí na hlavě a bylo to snad poprvé, co jsem ji viděl a ona se neusmívala. Nevypadala smutně, ale už trochu unaveně. Ale ještě před chvilkou byli tak v pohodě… Vážně.
Bavili jsme se o paření. Povídaly si s námi kromě Virginie, která by svým vzezřením klíďo píďo zapadla k nám do Česka, ještě dvě sympatický černošky, který se pyšnily tak exotickými jmény, že jsem je ani na třetí pokus správně nevyslovil. Jedna uměla anglicky, druhá skoro vůbec a když jsme se ji pokusili zapojit do debaty, jen se trochu zoufale usmála a prosebně se zadívala na kamarádku. "Virginia, help me!"
Holky nám tvrdily, že jsou hrozně velký kaličky a že všichni italové vůbec hrozně kalí. Vždycky sem měl pocit, že to o sobě říká každej:-) Uvěřil jsem až když mi Virginia vyjmenovala všechny diskotéky v okolí a naučila mě i správnou výslovnost:-B
Kámoš musel další den brzo stávat, jelikož jeho rodina odjížděla o den dřív, a tak jsme se ve dvě rozloučili a zabalili to. Cestou do apartmánu jsme měli tolik témat na řešení jako snad ještě nikdy SmileZajímavý, že když si zapáleně povídáme, tak jde skoro vždycky o holky. Vlastně mám občas pocit, že neřešíme nic jinýho, než holky. Ale to je asi normální. Zaznamenal jsem, že když jde o holky na pláži, jsou kluci větší drbny, než tlupa nezaměstnaných šedesátnic u kadeřnice.
Rozloučili jsme se i s kámošem a šli spát v jakési nostalgické euforii zapříčiněné faktem, že máme nové kamarády:-) a že už je nejspíš nikdy neuvidíme:-( Připustil jsem si, že mi bude Jessica chybět a připadal jsem si kvůli tomu blbě. Připadal jsem si trochu jako příliš velká citlivka za to, že mi bude chybět člověk, s kterým jsem promluvil v životě jen jednu větu. Věděl jsem, že mi bude chybět.
Poslední den jsem se přes všechny krásné zážitky nemohl zbavit pocitu, že už se těším domů. Ležel jsem na pláži a přemýšlel. Výjimečně mi mozek fungoval i na prudkém sluníčku. Asi ho probrala události včerejší dlouhé noci. Uvažoval jsem hodně nad životem. Nad tím, jak to udělat, abych byl víc takový, jaký bych chtěl být. Jessica mě hrozně fascinovala. Bezprostřední, usměvavá, zdálo se, že pořád veselá. To bylo to, co se mi na ní tak líbilo. Kromě tancování. Byla sice i krásná, ale krásnech holek je spousta. Ale takovejhle ne. Vím, že i dokonalý lidi jsou vždycky dokonalý vlastně jen na prvních pár pohledů, ale stejně jsem hrozně zatoužil být jako Jessica. Já třeba vůbec nedokážu jen tak někoho obejmout nebo vzít na ruku. Ne, že bych nechtěl. Vždycky jsem hrozně rád, kdykoliv mě kdokoliv obejme. Ale sám to jen tak bez záminky nedokážu. Mám v sobě asi takovej ten hlásek, kterej v podvědomí furt říká: "Co kdyby to tomu druhýmu vadilo?!" Jen tak nenuceně někoho obejmout bez zábran dokáže mnohem víc lidí, než jen Jessica, jenže u ní je to tak výrazný. Ta bezprostřednost. Skoro jakoby si snad nedokázala představit rozhovor s někým bez nějakýho fyzickýho kontaktu. Přitom to ale furt vypadalo tak úžasně přirozeně. Hrozně bych chtěl tohle umět. Aspoň z půlky. Je to úžasná schopnost. Dává každýmu v jejím okolí pocit, že ho má ráda a to je hrozně krásný.
Trochu jsem se spálil. U toho přemýšlení. Večer jsme se sbalili a ráno vyjeli. Poprvé od té doby, co jsem vylezl z mateřské školky, se mi udělalo v autě zle.
Když jsme dojeli do Olbie, města, odkud vyplouvají trajekty, oživl jsem a sledoval kvapnou jízdu do přístavu, vzápětí se mi ale udělalo zle ještě víc. Ujel nám trajekt… Dojeli jsme na místo a trajekt už frčel do dáli. Uznávám, že dojet na místo dvě minuty před odjezdem je hrozná věc, ale ještě hroší je, když si trajekt dovolí odjet o pět minut dřív.
Bezva. Zkormouceně jsme se odebrali do vestibulu splašit nový lístky. Díky bohu nikdo nezačal spekulovat nad tím, kdo za to zpoždění může. Myslím, že za to asi nemohl nikdo.
Nabídli nám trajekt odplouvající za dvě hodiny za cenu deset tisíc korun. Super. Všechny málem omylo.
Tři čtvrtě hodiny mamka s taťkou vyjednávali. Výsledek byl, že jsme dostali trajekt odplouvající za čtrnáct hodin. Cena: pět tisíc. Navíc jsme tím přišli o jednu noc zaplacenou u jezera La Garda a zajistili si tím noc na trajektu bez kajuty.
Všichni jsme byli náležitě otrávení, ale vzchopili jsme se alespoň ke smuteční jízdě na dvacet kilometrů vzdálenou pláž ve městě Golfo Aranci. Sardinie nás očividně nechtěla pustit ze svých líbezných spárů.
Ležel jsem na pláži pod slunečníkem a nostalgicky pozoroval letadla, která co pět minut vystřelovala z Olbie a šplhala do výšin nad krásnou scenérií před námi. Snažil jsem se myslet na stále veselou Jessicu a užít si to, ale moc mi to nešlo. Oplakal jsem tedy svoji nejoblíbenější mikinu, kterou jsem zapomněl v apartmánu a párkrát si zaplaval.
Ležel jsem v záplavě batohů a připadal si jak bezdomovec. Jediný pozitivní bylo, že na té pláži bylo, na co koukat. Zatoužil jsem, aby se vrátil kámoš a abychom společně utopili všecku blbou náladu v hodnocení kolem procházejících zadečků:-)Tongue out
Šlo to přežít. Nebylo to tak hrozný čekání na trajekt, ale měl jsem strach, že se taťka na lodi nevyspí a že špatně dopadne následující tisícikilometrová cesta autem. Naštěstí ale byly moje obavy planý. Na trajekt jsme dorazili o tři hodiny dřív (jistota je jistota:-) a shledali, že způsobem "musíme tam být včas" přemýšlí i pasažéři asi další stovky aut převážně italských poznávacích značek, která tam už stála vyrovnaná na molu. A to jsem někde četl, že u Italů je slušnost chodit o hodinu pozdě!!! (To byl možná další důvod, proč jsem k tý zemi pocítil tolik sympatií:-P)
Na trajektu jsme si naštěstí našli perfektní místečka a šli dělat krásný fotky nočního přístaviště. Konečně jsem se cítil v pohodě. Všude kolem si lidičkové nafukovali matračky a vytahovali malé cestovní polštářky. Ti bohatší se odponklonkovali do kajut.
Roztáhli jsme si tedy i my plážové podložky na koberci a zrovna naproti rodině, která před chvílí vzhlížela k obřímu trajektu z oken auta ve frontě hned vedle nás.
A pak už to znáte. Cesta do Brna. Znovu bolavý zadek. Tentokrát mě alespoň utěšovala opálená tvář v zrcadle na pumpě. Domů jsem se těšil na dopis, kterej jsem tam nenašel. A doteď nedošel, tak se klepu strachy, jestli někde cestou pošťákovi nevypadl z brašničky (nebo spíš z dodávky), protože mi na něm moc záleží. Dostal jsem ale jinej dopis, kterej jsem nečekal a kterej mě moc potěšil (že jo, ségra:-)
No a už zase jdu konečně ulehnout do své milované postýlky, do kteréžto jediné se bez problémů vejdu. Podle svýho zvláštního zvyku vykláním hlavu z okna, abych dal dobrou noc hvězdičkám a podíval se, jestli tam náhodou nespatřím svý oblíbený souhvězdí a chytám pár doušků chladnýho českýho vzduchu pro dobrý spaní. Připadá mi tak nějak nezvykle svěží stejně jako studená česká voda a jeho vůně se mísí s vůní emulze na spálená místečka. Bylo to krásný…
Závěrečná bilance: zničili jsme dvě matračky, jeden nafukovací člun, ztratili dvoje plavecké brýle a já jsem tam omylem nechal uklízečkám svoji nejlepší mikinu. A aby toho nebylo málo. Před dvěma dny jsme se dozvěděl, že jsem celých těch deset dní běhal po Itálii se zlomenou nohou:-) Stálo to prostě za to…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kriss kriss | Web | 19. července 2008 v 12:12 | Reagovat

nemám na to,přeštu si to někdy jindy....

2 cofeeinka :) - tvá sestra :) cofeeinka :) - tvá sestra :) | Web | 20. července 2008 v 18:40 | Reagovat

booooože....to je tak nádherná fotka!!!!! bože bože bože!!!! hej tam stát.....a tohle vidět....tak nevim co by se stalo jako :D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama