Květen 2009

Co je moc, to je příliš

4. května 2009 v 22:10 | Robbie |  HA HA HA
Tak jsem se právě stal fandou Davida Hasselhoffa, multi"umělce", který hrál hlavní roli v Pobřežní hlídce vedle Pamely Anderson, nahrál jedenáct desek otřesných sraček, jež hromadně skupují němečtí důchodci a nechá natáčet úžasná videa, na nichž polonahý pózuje se 4 promilemi v krvi. Následující záznam je videoklip (jestli se to tak dá nazvat) k jeho poslednímu velký hit. Nechci být zlej, ale už dlouho jsem se tak dobře nepobavil . Dámy a pánové:

David Hasselhoff - Hooked on a Feeling





Můj život

3. května 2009 v 22:53 | Robbie |  Zajímavosti
Nesnáším noviny. Tu nepraktickou hormádku listů hnusných smradlavých papírů s těma dlouhýma článkama o ničem. Jediný co mám rád jsou jejich přílohy. Například yv lidovkách vchází příloha "Pátek" a v ní se nachází skvělá pravidelná rubrika - Můj život. Jak název napovídá, jde o životní příběhy různých lidí. Většina z nich hodně zapůsobí. Jeden z nich jsem ukradl z archivu lidovek a hodil sem. Jmenuje se...

...GASTON

Velká voda vzala, co jí kdo dal. Ale bydlení mě tolik nemrzelo
Jako malé deprimované dítě jsem si svůj svět zachraňovala prostřednictvím zvířat. Mé morče bylo tak zbožňované a opečovávané, že z jednoduchého tvorečka vystoupalo na úroveň malého psíka - chodilo za mnou všude, bylo kontaktní, bystré, lidi milující.
Jako velká holka, s čerstvým doktorátem z filozofické fakulty, jsem intuitivně v léčbě své potlačené duše pokračovala a vydala se za zdi pražské zoo. Po nezbytném doplnění vzdělání (dálkově učňák s maturitou) jsem se ocitla ve čtyřnohém ráji. Všechno kolem vibrovalo, hýkalo, vřeštělo, řvalo a ržálo a já to prožívala s plným nasazením svých pětadvaceti let. To nejlepší ale teprve přišlo, vlastně připlulo. Do zoo přišel lachtan Gaston. Tehdy ještě malý brouček, odchycený v divoké přírodě spolu se třemi samičkami, členkami jeho budoucího harému. Tahle čtyři mláďata se stala na dalších pár let mým osudem. Když si ze mě kolegové dělali legraci, co si bez nich jednou počnu, žertovala jsem, že si pořídím mimina ve stejném počtu i poměru.
Přece jen šlo o divoká zvířata, takže seznamování trvalo dlouho. Nakonec jsme se ale spřátelili a přišli na to, že si můžeme hrát. A trénink jsme propracovali do akrobatické dokonalosti. Byli jsme rodina. Denně jsem s nimi trávila až deset hodin, chápavé vedení mi totiž přidělilo malý služební byteček přímo v zahradě. Došlo to tak daleko, že jsem s nimi tajně strávila i jednoho silvestra, za jejich funění a šplouchání ve vnitřním bazénku jsem si ustlala na vyhřívané podlaze jejich ubikace.
Zprvu nesmělý lachtánek Gaston mohutněl, sílil a stal se velmi přátelským a vůči člověku otevřeným. Nacvičili jsme spolu spoustu věcí a Gaston se proměnil v hvězdu zoo - dokonce se svým fanklubem. Cvičila i lachtaní děvčata, ovšem jen ve stínu jeho hvězdy, když blahosklonně svolil i k jejich chvilkové prezentaci... Pořídila jsem si neopren a v ledové studniční vodě se s nimi každé ráno ještě před příchodem návštěvníků koupala. Tehdy už se mnou cvičili jen tak pro radost, už jsem je nemusela odměňovat rybami.
Jenže pak jsem se vdala a na svět přišel náš první syn Tonda. Gaston nutně pocítil úbytek mé přítomnosti. A imně chyběl. Ještě to ale šlo, bydlela jsem pořád v zoo a soboty a neděle, mateřská nemateřská, byly naše. Za víkend jsme zvládali několik vystoupení pro návštěvníky. A vydrželi jsme i poté, co se mi narodil Fanda. S příchodem třetího synka Vašíka už ale kontaktu výrazně ubylo. Stále jsem však Gastona měla vzdušnou čarou jen pár metrů od našeho bytu a nebylo dne, kdy bychom ho s dětmi nezašli alespoň pozdravit. Vylézal za námi po dřevěném bočním žbrlení bazénu tak vehementně, až se časem jedno prkno utrhlo a museli tam dát nové.
Pak přišla povodeň. Dům s byty zaměstnanců byl zaplaven až po podkroví. Dnes na místě, kde stával, najdete velké parkoviště. Mě ale nějak ztráta bydlení a všech našich věcí nezasáhla. Trávila jsem tehdy zrovna prázdniny na Šumavě a v televizi sledovala Gastonovu pouť Vltavou a Labem až do Německa, v přímém přenosu…
Minulý měsíc jsem se po delší době ocitla v pražské zoo, protože mě požádali, abych v rámci přednášek o cvičení zvířat pronesla pár slov o výcviku lachtanů. Příjemný pocit jsem šla zajíst do restaurace Gaston a poté si to namířila do míst, kde kdysi stával náš dům. Cosi mě ale táhlo jít stále dál. Když něco zafunělo, zapadlo to přesně do mého polosnění. Realita mě ale skolila: z nového malého bazénku na mě poulil oči se svým obvyklým laškovně číhavým výrazem - Gaston! Tučný, milý, pohledný a veselý jako jeho tatínek...
Ano, jistě, není to Gaston, ale jeho synáček Meloun, Melounek, který jako by svému tátovi z oka vypadl. Podoba je tak neuvěřitelná, že jsem to musela ještě dost dlouho rozdýchávat. Odjela jsem ze zoo, v duši mír a klid, do domku za Prahou, ke svému báječnému muži, čtyřem dětem (čtvrté je holčička, jak jinak), třem psům a třem kočkám a snila tu noc krásný sen. Gaston v něm byl bílý, zářící.